Hrát až do úmoru aneb Jak v Čechách prohrávat a pořád moci vyhrát…
Uplynulé dvě mistrovství mne přinutily zamyslet se nad vývojem turnajů pořádaných ČAPEK. Čím dál častěji vzpomínám na legendu Jeana Mariho, tvrdil, že Češi mají zvláštní vlastnost, hrát co nejdéle a ještě k tomu, úplně nejlépe po několika prohrách, stále mít šanci vyhrát turnaj a odvézt si domů vysněnou trofej a spoustu bodů.
Opravdu to je tak správně? Opravdu může tým odehrát 5 kol švýcara, dvakrát prohrát a pak ještě po šesti kolech K. O. vyhrát turnaj? Úmorné… Anebo je správné to, jak proběhlo MČR jedniček, potažmo trojic, kdy vítěz mohl prohrát pouze jednou a navíc turnaj mohl končit v 19, respektive 21 hodin? Kdy měl každý alespoň hodinu na oběd? Čas na relax, a ne jen hrát, hrát a hrát…
A přeci nemusí jít jen o neoblíbené, leč spravedlivé, skupiny na dvě prohry. Přeci to může být i švýcar, s rozumným (ne 55minutovým) limitem. Jen na tři kola… Anebo trochu dotáhnout ty skupiny ke spokojenosti všech.
Ano, právě Jean, v letech kdy u nás s pétanque končil, si na konci každého turnaje stěžoval, jak moc je unaven. A já mu věřím. Je to náročné. A navíc, většinová spokojenost pétanque veřejnosti s právě proběhnutými republikovými turnaji mu dává za pravdu.
Jednou prohrát a dost
Nestačilo by nám odehrát tři základní kola na dvě prohry, a pak turnaj dohrát K. O.? A vždyť to přeci může být i ten švýcar, může to být skupina na dvě prohry anebo francouzská klasika – skupiny A-B! Nebylo by krásné vrátit zpět tradici doprovodných turnajů pro ty, co chtějí až do úmoru hrát, a ne jen překombinovávat již překombinované?
Chtěl bych poděkovat i Rubimu. Neviděl jsem ho totiž dvakrát po sobě odjíždět z turnaje tak spokojeného. A právě kvůli tak zkušenému hráči to stálo za zamyšlení. Co vy na to?