„Minulý rok byl pro mě určitě tím nejúspěšnějším“
V sobotu se ve Stolíně uskuteční MČR žen a velkým favoritem bude domácí tým, který se bude snažit obhájit loňské vítězství. Jeho kapitánka Iveta Hájková v rozhovoru říká, jak vidí šance na obhajobu, jakou roli bude hrát domácí prostředí, jaké cíle si kladou na Mistrovství Evropy žen v Belgii a také mluví o mnoha dalších věcech s pétanque spojených.
Minulá sezóna pro tebe byla mimořádně úspěšná. Vyhrála jsi hned dvě MČR, což se za jednu sezónu mnoha hráčům nepovede. Jak hodnotíš minulý rok?
Minulý rok byl úspěšný nejen pro mne, ale celkově pro celý náš klub. Co se týká titulů, tak byl pro mě určitě nejúspěšnější. Prostě se dařilo a štěstíčko nám přálo.
Na první titul jsi dosáhla na MČR žen, které se konalo v Poděbradech. Vyhrála jsi společně se svou dcerou Dorkou a s Lenkou a Eliškou Nývltovými, díky čemuž jste se staly reprezentkami ČR na ME žen v Belgii. Byl to pro tebe největší úspěch v kariéře?
Asi ano. Hlavně mě těšilo, že jsme to vyhrály s juniorkami. Dvakrát jsem byla s děvčaty z Varanu druhá, tak do třetice všeho dobrého.
Jak se na ME těšíš a jaké si kladete cíle?
Do Belgie se určitě těším nejen já, ale i děvčata. Cílem je hrát s rozvahou a hlavně se nikoho nebát. Nemáme co ztratit, můžeme jenom získat.
Letos se bude MČR žen konat na vaší domácí půdě ve Stolíně, kde o podporu vašeho týmu nebude rozhodně nouze. Jak velká to pro vás bude výhoda?
Výhoda bude pouze domácí prostředí. Vím, že nás budou podporovat hráči našeho klubu, ale i kamarádi, kteří si s námi chodí zahrát. To bude náš hnací motor, ale terén je u nás oproti Poděbradům těžší, a tak bude záležet na tom, jak nám to půjde.
Kdo bude podle tebe nejtěžším soupeřem v boji o obhajobu titulu mistryň ČR?
Každý tým bude těžký. Obhajoba je vždy těžká, tak nesmíme nikoho podcenit. Přijedou k nám velmi dobré hráčky jako jsou děvčata z Varanu, tým Alice Hančové, holky z Plzně…
Kromě MČR žen jsi také vyhrála spolu se svým manželem Martinem Hájkem MČR mixů. Jaký má pro tebe tento titul cenu?
Cenu má pro nás velkou. V Daňkovicích jsme ve finále proti Milanu Haškovi prohráli 12 :13 a teď ve Vědomicích jsme proti němu vyhráli 15 :14. U nás se říká „odveta se nevyhrává“. Ovšem byl to boj do poslední koule, kterou skvěle zahrál Martin. Celou hru mi byl velkou oporou a vždy mě uměl podržet. A to je ta největší výhra.
Kromě individuálních úspěchů se dařilo také klubu PEK Stolín, jehož jsi členkou. V loňském roce sesadil z trůnu nejlepšího českého klubu PC Carreau Brno, když vyhrál nově koncipovanou klubovou soutěž. Získal tak také právo reprezentovat ČR v základní skupině ME klubů. Jak velký to byl pro Stolín úspěch? Bylo těžké dlouhodobou soutěž vyhrát?
Tak úspěch to byl pro nás veliký. My jsme tuto soutěž vyhráli v roce 2002 ve finále proti Vrchlabí a teď to bylo to samé finále -Vrchlabí proti Stolínu. Soutěž vyhrát určitě nebylo jednoduché. Hodně se nám zadařilo v Litovli, kde jsme neprohráli ani jeden zápas a přivezli jsme domů plný počet bodů. V Brně nás potrápila Plzeň a Slope, ale to jsme také zvládli. Ve finále byla výhoda domácího prostředí, ale rozhodovalo pouze pár koulí. Bylo to velmi těsné vítězství.
Základní skupinu „D“ ME budete pořádat vy přímo ve Stolíně. Dojedou k vám tedy špičkové týmy z Estonska, Finska, Lucemburska, Monaka a Švýcarska. Jak vidíte vaše postupové šance?
Tak to uvidíme. Určitě neházíme flintu do žita. Jsme na domácí půdě v roli outsiderů, tak můžeme jenom překvapit. Hlavně je skvělé, že jsme dostali pořadatelství. I hráči, kteří nikam nejezdí, uvidí skvělý pétanque. Jsme hodně zvědaví na Monako. Hru budeme muset podřídit jim a hlavně se nesmíme bát střílet.
Ocenili byste podporu od ostatních hráčů, kteří by vás přijeli do Stolína povzbuzovat a fandit vám?
Podporu velmi rádi uvítáme. Je skvělé, když vám někdo fandí a podporuje vás celou hru.
A teď trochu zpátky do minulosti. Pétanque hraješ již od roku 2000, máš tedy za sebou jedenáct sezón. Co ti ta léta přinesla? Jak hodnotíš svoji dosavadní kariéru?
Pétanque beru jako relax a možnost potkat se s kamarády, která za ta léta v pétanque mám. Je to čas, který trávíme jako rodina spolu a na tyto společně prožité chvíle rádi vzpomínáme. Ve Stolíně jsem potkala i manžela Martina, takže mi dal i rodinu. Je to sport, který mohu dělat i při mém zdravotním omezení. Hrála jsem závodně volejbal, ale po operaci nohy to již nešlo. Tak jsem začala hrát pétanque. Mám třicet let diabetes na inzulínu a tento sport je pro mě ideální. Také jsem jezdila na turnaje až do devátého měsíce těhotenství.V kterém jiném sportu by to bylo možné? Pétanque mi dal tedy hodně.
A moje kariéra? Jsou to úspěchy, kterých si vážím. První místo na Brněnské kouli s našim synem, kterému bylo šest let, s děvčaty z Varanu druhé místo na Centrope v Polsku a dvakrát páté místo na MČR jednotlivců. A loňská sezona byla celá skvělá, prostě ta nejlepší.
Jak jsi se k pétanque vlastně dostala? A který byl tvůj vůbec první turnaj?
Měla jsem přítele, který chodil třikrát týdně na koule. Nevěděla jsem, o co jde, a tak jsem šla s ním. Připadalo mi, že parta chlapů běhá okolo malé kuličky s metrem a ještě se u toho hádá. Dělala jsem vždy akčnější sporty (volejbal, gymnastika, střelba ) a tohle mi připadalo málo akční, prostě nuda. Pak mi dali chlapi koule do ruky ať to zkusím. No a ty jsem už nepustila. Zjistila jsem, že je to hra plná zvratů, těžkých bojů a pevných nervů. Kam se na to hrabe třeba střelba z malorážky.
Můj první turnaj byl v Ořechu, kde se v sobotu hrály Prvomájové koule barona Prášila a v neděli MČR žen. Když jsme přijeli do Ořecha, tak jsem nechtěla ani vystoupit. Děsilo mě tolik lidí a trému jsem měla neskutečnou. Sobotu si pamatuji jako den proher, ale v neděli jsme s děvčaty nedaly kůži zadarmo. Dvakrát jsme vyhrály a to bylo naše první vystoupení.
Čeho bys chtěla v pétanque ještě dosáhnout? Máš spadeno na nějaký turnaj, který by jsi chtěla jednou vyhrát?
Já nemám žádné cíle. Potěší maličkosti, výhra nad silným soupeřem, dobré umístění na turnaji, ale i pocit z dobře odehraného zápasu. Turnaje, které jsem chtěla vyhrát, jsem již vyhrála. Možná ještě MČR jednotlivců, ale nevím nevím.
Na jaký turnaj se v letošní sezóně nejvíc těšíš, pomineme-li obě mistrovství Evropy? A z jakého důvodu?
Samozřejmě se nejvíc těším na Euro Cup ve Stolíně a Mistrovství Evropy žen. Pak také do Vrchlabí, kde je skvělé prostředí, pohodový turnaj, supr ceny a kde jsem vloni Krakonošovy koule vyhrála s Martinem Bartošem. Také náš turnaj Stolínský Křečák, kde budeme po dvou letech. Konal se vždy, když jsme byli na dovolené, tak se moc těšíme. Samozřejmě také Avokádo, Vojnův Městec a Hartvíkovice – to je naše malá dovolená v krásném prostředí plném našich kamarádů. Hlavně je to v lidech. Když je prima pořadatel, je supr turnaj.
Máš v plánu hrát nějaké turnaje i mimo Českou republiku? Do jaké země za pétanque nejraději jezdíš? A ve které se ti turnaje příliš nelíbí?
Tak my nikam do zahraničí nejezdíme, vyjma Polska. Tam již jezdíme skoro deset let a máme to tam moc rádi. To ještě nebyli ani v mezinárodní asociaci. Máme to kousek a v zimě mají krytou halu, kde pořádají turnaje. Jelikož je to na hranicích, tak ani řeč není bariéra. My hovoříme česky, oni polsky a rozumíme si skvěle. Jinak jsem hrála s Dorotkou pétanque v Tunisu proti Francouzům a Tunisanům a byl to zážitek . V Tunisu střílí snad i dvouleté dítě, tak jsme měli hoňku. A to nemluvím o hrozném horku.
Se kterým českým hráčem či hráčkou by sis jednou moc rád zahrála?
Jednou bych si moc a moc přála zahrát s vnoučaty.
Máš nějakého světového hráče za svůj vzor nebo jsi typ člověka, který si jde svojí vlastní cestou?
Vzory nemám. Jsou hráči, které obdivuji a ti nejsou v zahraničí. Stačí se podívat na ty, kteří prošli juniorskou průpravou. Jsou to vynikající hráči a střelci. Nehrají žádný bázlivý pétanque a umí se poprat i za hranicemi.
Který hráč ti na hřišti dělá největší herní problémy?
Asi nikdo. Největší problémy můžu mít pouze já sama se sebou. Je to vždy můj problém a ne nikoho jiného. Náš zesnulý spoluhráč Jean Batist Galiana řekl, že devadesát procent pétanque je v hlavě a zbytek v rukách. Není to v protihráčích a ani v terénu. Je to ve mně.
Máš nějaký speciální rituál během turnaje nebo před hodem?
Asi ano, před hodem si foukám do dlaně.
Jak zvládáš hru se svým manželem Martinem, dcerou Dorkou či synem Martinem? Některé rodinné klany mají semtam problémy spolu na hřišti vycházet. Ale předpokládám, že váš problém to nebude, když jste loni společnými silami dosáhli na cenné úspěchy. Nebo se mýlím?
Pamatuji si, že jsem měla období, kdy jsem Dorotce při hře nadávala. Divím se, že to se mnou vydržela. Toto období jsme měli oba s manželem, asi syndrom rodiče. Po vlastních dětech chceš víc než od druhých. Naštěstí se to ustálilo a hrajeme spolu jako rodina rádi. Je hezké vidět Dorotku, která začala na turnaje s námi jezdit už v pěti letech. Teď jede na Mistrovství Evropy za ženy a má za sebou řadu úspěchů. Také malý Martínek, který začal hrát ve čtyřech letech, s námi o dva roky později vyhrál Brněnskou kouli. A je vidět, jak se lepší. Co nás ale mrzí, je to, že zkušení hráči, kteří hrají proti Martínkovi, nahodí košonka na deset metrů, protože ho jinak neumí porazit. Na MČR jednotlivců byl hodně zklamán. Pak se nedivím, že to dětem hru znepříjemní. Pokud je má taktika, že to malému děcku nahodím na deset metrů, protože ho jinak neporazím, tak nejsem hráč. Naopak jsou pak hráči, kteří celou hru hrají krátké vzdálenosti, i když to Martínek lepí a naopak ho při hře povzbuzují. Tak by to asi mělo být.
Každopádně je skvělé, že můžeme hrát spolu. Trávíme tak společně hodně času a máme společné téma k hovoru.
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •