Autor Pavel Konečný

Známe to všichni, dovolat se rozhodčího je občas problém. A když už přijde, je nerudný, neochotný a má polámaný metr…

Přeháním? Ještě pořád mám v paměti doby, kdy vyhlášení rozhodčího bylo ranním překvapením. Pořadatel na nástupu možná měl domluveného hlavního, ale pomocní? to přehlédl publikum a ukázal: „Franta a… Pepa!“ Franta se sice ozval „Ale já nemám metr?“ jenže mu to nebylo nic platné… „Však ty si poradíš.“ Přesto tito (řekněme) neproškolení rozhodčí bývali ochotnější, než ti licencovaní.

Nemluvím konkrétně, nemyslím to generálně a nechci se nikoho dotknout. (Sám vím, že existují i ochotní a erudovaní rozhodčí.) Nechci se dotknout ani komise rozhodčích, které si veskrze vážím. Ale jaksi všeobecně mám pocit, že když se na turnaji ozve: „Rozhodčí!!!“ neohlédne se ani ten ani ten delegovaný, který hraje na vedlejším hřišti, přestože ráno na nástupu zvedl ruku nebo klobouk, aby všichni viděli, kdo to je.

Nechci zacházet do detailu v tom smyslu, kdy volat rozhodčího a kdy ne. Nechci bádat nad měřidly a ostrostí zraku rozhodčího. Jde mi jen o jejich ochotu, která se, želbohu, sezónu od sezóny (možná jen pro mě) snižuje.

Dovolím si to tady zcela ryze soukromě tvrdit hlavně proto, že letošní sezóna je téměř u konce a já sám už jen na jediném turnaji budu potřebovat službu toho pána, na kterého se ve vypjatých okamžicích volá: „Rozhodčííí!“

A věřím, že přijde rád. Že se bude usmívat a že bude spravedlivý. A že tomu tak bude i v dalších letech… Protože rozhodovat o bytí a nebytí, rozhodovat o pravdě, či o tom, kdo je blíž, musí být nadmíru zodpovědné a povznášející. A tuto funkci se musí vykonávat s nadšením, porozuměním a ochotou. Protože rozhodčí není šlechtický titul, je to služba.