Mistrovství světa ve francouzské Marseille skončilo a podle očekávání přineslo velký pétanque svátek. Hala pro 7000 diváků byla vyprodaná, atmosféra jedinečná a všechno bylo mistrně připraveno, od stánků s košonky až po slavnostní galavečer. Pouze na hřištích nedošlo k žádnému většímu překvapení, neboť Francouzi propluli šampionátem jako nůž máslem a připsali si již 11. titul mistrů světa v řadě. To ale veskrze francouzským fanouškům rozhodně nevadilo!

Dny, hodiny a minuty před MS

O tom, že šampionát to bude opravdu hodně na úrovni, jsme se přesvědčili hned první den, kdy jsme doletěli na marseillské letiště. Naskládali jsme se do aut s logy mistrovství a byli jsme odvezeni k Paláci sportů, kde jsme se jako delegace zaregistrovali. Během čekání jsme se skočili podívat do hlavní i doplňkové haly, kde na nás zatím civěly sice jen prázdné tribuny, ale i přesto nás to nadchlo. Představa, že zde bude vyprodáno, byla téměř k neuvěření.

Ve čtvrtek dopoledne nám již byl povolen vstup do menší z hal, kde se na několika hřištích dalo potrénovat a vyzkoušet si vlastnosti terénu, o kterém francouzští tvůrci tvrdili, že je ‚sélectif“, tedy že na něm vyniknou jen ti, co pétanque opravdu umí. Zároveň s oficiálním tréninkem se zde konala akce pro juniory z přilehlých oblastí (a přijížděl jeden autobus desetiletých dětí za druhým!), a tak místa moc nebylo. My nakonec urvali jedno hřiště společně s Poláky a zahráli si dvě přátelská utkání, která dopadla remízou 1:1. Pak se ale na polovině hřiště začali rozpínat Tunisané a v přehršli létajících koulí ze všech stran začalo být poněkud nebezpečno, a tak jsme slovanský trénink ukončili. Dříve než jsme opustili halu nás ještě odchytil chumel dětí, který po nás chtěl podepsat svá trička. Jako velké hvězdy jsme tedy hrdě rozdávali své autogramy, zatímco opodál sedícího několikanásobného mistra světa Philippa Suchauda si nikdo nevšímal, což bylo dosti úsměvné.

 Uprostřed sedmitisícového kotle

Celé mistrovství se odehrálo ve dvou halách, přičemž v té hlavní bylo především v den finále naprosto plno. My si v ní zahráli celkem tři utkání, ale svým fanouškům v ochozech jsme moc pétanque krásy nenabídli. Ať už si to člověk připouští nebo ne, na světových šampionátech je Česká republika brána jako jasný outsider a s tímto vědomím na vás nastupuje téměř každý tým za hranicemi Střední Evropy. Jiné to nebylo ani v zápase o postup ze základních kol proti Beninu, který nás sebevědomou útočnou hrou přehrál. Zatímco oni bojovali proti nám, my spíše bojovali s terénem, který nám v hlavní hale příliš nesedl. Největší problém byl na střele, kdy i z mého pohledu povedené střely končily dvacet centimetrů před střílenou koulí. Z Česka na takovéto povrchy nejsme zvyklí, podobný jsem zažil snad jen na oboře Hvězda, a to bylo na našem výkonu znát. Osobně si myslím, že pokud budou někdy chtít čeští reprezentanti uhrát opravdu dobrý výsledek a předvádět při tom i na pohled atraktivní hru, musí na takovýchto terénech hrát rozhodně častěji než jednou v životě.

Proti Skotsku jsme v hlavní hale nastupovali sice jako favorité, ale bohužel se nám nedařilo proměňovat pro nás dobře se vyvíjející hry. A když jsme se zvedli a vypadalo to, že nakonec Ostrovany přeci jen porazíme, vystřelili v posledním náhozu omylem košonek a bylo po zápase.

V hlavní hale jsme ten den odehráli ještě jeden zápas a byla to úplně jiná písnička. Proti Mexiku, které bylo na šampionátu vůbec poprvé, se nám vydařily první náhozy, a pak už to šlo samo. Tento zápas jsme si užili, spravili si chuť a snad i trochu rozveselili naše fanoušky, kteří nás povzbuzovali z tribun.

Zbytek zápasů jsme odehráli v menší hale, kde jsme si povrch oblíbili více. Byl zde o něco měkčí a minimálně vizuálně jednodušší. Náš vůbec první zápas proti Lucembursku se nám sice příliš nepovedl, ale pak jsme odehráli asi ten nejhezčí zápas proti Estonsku, kde o našem vítězství rozhodla až poslední koule. Bohužel Estonci prohru a vyřazení neustáli a nesportovně se vyjadřovali během závěrečného podávání rukou. To nám ale radost nezkazilo.

Později v Poháru národů jsme zde v infarktovém zápase nakonec udolali Litvu, která sice minimálně střílela, ale zato téměř bez chyby placovala. Naopak proti silnému Pobřeží Slonoviny jsme zápas nedokázali dotáhnout do úspěšného konce, ačkoli jsme je poněkud vyvedli z pohody, když jsme čtyřkou vyrovnali skóre. V druhém zápase s Litvou jsme již žádné drama nepřipustili a tentokrát vyhráli s přehledem. Ze skupiny na dvě prohry jsme tak postoupili z druhého místa a šli na Švédsko, se kterým jsme se opět tahali, ale zatímco s Estonci jsme měli na konci štěstí my, zde byli šťastnější Skandinávci. Pro nás to znamenalo definitní konec účinkování na šampionátu a zbytek jsme sledovali už jen z pozice diváků.

Francie hegemonem

Celé mistrovství ovládla Francie, jak už to v posledních letech bývá. Když se člověk zadíval z tribuny na všechny ty týmy a hráče, muselo mu být jasné už v pátek, že zlato zůstane ve Francii. Francouzský triplet působil naprosto odhodlaně, jistě a sebevědomě, což podtrhoval hrou i výsledky. Zatímco všechny týmy na hřišti bojovaly, oni tančili a pétanque si užívali. Dylan Rocher s naprostou ladností dával jedno carreau za druhým, až jste si říkali, jestli je to vůbec možné, a když už zcela náhodou minul, mistrně ho zastoupil další zabiják Philippe Suchaud. Naprostou dominanci Francie navíc umocňuje fakt, že ve finále porazila Thajsko, aniž by do zápasu zasáhl staronový mistr ve střelbě Bruno Le Boursicaud. Který jiný tým si toto může dovolit?

Zatímco mistrovství bylo v tomto ohledu naprosto v rukou domácích, soutěž ve střelbě tak jednoznačná nebyla. V úvodním kole totiž Bruno nastřílel ‚pouze‘ 33 bodů, což stačilo jen na opravky. Na tribunách to způsobilo velké pozdvižení, stejně jako v tisku, který psal, že Bruno zůstal za očekáváním. Francouz ale tlak na svoji osobu unesl a z opravek s přehledem postoupil. Nakonec to dotáhl až do finále, kde ale narazil na zdatného soupeře z Pobřeží Slonoviny. Kdyby se tomu podařilo trefit poslední košonek, senzačně by se stal novým mistrem světa, jenže to se nestalo, a tak se z titulu a výhry o jeden bod mohl radovat Le Boursicaud.

Jako Alenka v říši divů

Ať už pro hráče nebo diváky, zážitek to byl nevšední. Palác sportů (Palais des Sportes), který stojí přímo naproti fotbalovému stadionu Vélodrome, se stal po dobu šampionátu místem, kam směřovala většina těch nejlepších hráčů. Mimo těch na hřištích jste tak na tribunách mohli potkat například Marca Foyota, mladší bratry Rocherovy, Angélique Papon nebo Philippa Quintaise, který osobně prodával pétanqeu věci ve svém vlastním obchůdku. Kromě nich zde bylo k vidění také nespočetné množství těch nejpestřejších košonků, koulí mnoha značek, oblečení, odznáčků federací, fotek z minulých mistrovství nebo simulátor střelby na přesnost. V tom jsem nastřílel dva body, takže střelba na ostro se mi vlastně velmi povedla (21 bodů).

Geniální byly také televizní přenosy, které lidé v Česku většinou nemohli vidět. Byly dělány opravdu profesionálně. Ke každému zápasu na centr kurtu byl přiřazen známý hráč, a tak například zápas mezi Francií a Slovinskem komentoval Philippe Quintais. Pro lidi v hale byly přichystány dvě velké tabule, na kterých byl zápas promítán i se zpomalenými záběry. Pokud se zrovna nehrálo, bylo na nich graficky znázorněno, kdo nad kým právě vyhrál.

Pro běžné diváky bylo navíc ukryto mnoho věcí ze zákulisí, kam měli přístup pouze hráči, trenéři a delegáti. Stačilo sestoupit po točitých schodech a objevili jsme se v relaxační místnosti pro hráče, kde bylo zadarmo připraveno občerstvení a kde jsme se mohli usadit do pohodlných křesel a na plazmové televizi sledovat vývoj právě hraných  zápasů. Na chodbě poté bylo vytvořeno provizorní místo pro rozhovory, takže po dohraném zápase zde byli hráči dotazováni co, proč a jak zahráli. Na toto z našich turnajů nejsme zvyklí již vůbec.

Ve spěchu

Mistrovství to bylo téměř bezchybné, přesto mělo z mého pohledu jeden menší nedostatek, kterým byl časový tlak. Loni na ME se hrálo na stejném místě, kde se i bydlelo, a tak když se někdo potřeboval jít osprchovat nebo vyspat, vyjel jednoduše výtahem o patro výš a bylo to. Zde to ale nešlo. Od Paláce sportů jsme totiž byli vzdáleni metrem půl hodiny. Herní dny jsme obvykle končili kolem půlnoci a teprve se vraceli na hotel, abychom pak zase o půl šesté ráno vstávali a připravovali se na brzké zápasy.  Z toho plyne, že jsme se moc nevyspali. Abychom své oči zavřeli aspoň o pár hodin déle, vynechali jsme sledování finále střelby, což se může zdát jako zvrhlost, ale jinak to prostě nešlo. Nedomyšlený byl systém snídaní. V osm ráno nám již začínal zápas a teprve o půl sedmé se otevíral malý snídaňový salón, do kterého se vešlo pouze několik hráčů, takže zde věčně platil onen slavný výraz Hobbese ‚člověk člověku vlkem‘. Naopak bezchybné byly obědy a večeře v přízemí Paláce sportů, kde si delegace mohly dopřát veškeré francouzské delikatesy od foie gras až po skopové a jehněčí s pravým šampaňským, podávaným za závěrečném galavečeru.

 Úsměv, pokora a přátelství

Zatímco na loňském ME jsem měl pocit, že všechny týmy se plně koncentrují a protihráče vnímá pomalu jako nepřátele, zde jsem to nezažil. Celý šampionát mi přišel jako velký festival, jako oslava krásy pétanque. Hráči jednotlivých zemí se mezi sebou zdravili, bavili a vzájemně si fandili. Na improvizovaném hřišti mezi jídelními stoly jste si mohli zahrát přátelské utkání například s Philippem Quintaisem nebo jste se mohli zcela zdarma nechat vyfotit v pétanque ateliéru od profesionálního fotografa.

Fanoušci na tribunách velice sportovně fandili, a to jak domácí Francii, tak i protihráčům, když se jim něco povedlo. Během finále obkroužily Palác sportů tři mexické vlny a při závěrečném ceremoniálu zpívaly ochozy Marseillaisu. Nikdo na hřišti zbytečně nezdržoval, všechno bylo opravdu pouze o umění pétanque. Cením si také toho, že po celý čas mistrovství se mi ani nikomu z mého okolí nestalo, že by přišli za někým významným pro společnou fotku nebo podpis a dotyčný by odmítl. Všichni byli velice ochotní a dotvářeli tak šampionátu velice pozitivní obraz. V Marseille to byla jednoduše čtyřdenní pétanque pohádka, která bude  mít, doufejme, svá pokračování na dalších šampionátech. Ten příští by se měl s největší pravděpodobností uskutečnit za dva roky v Senegalu.