Ivo Michálek – pětinásobný český mistr, kterému letos po vítězství mezi dvojicemi i jednotlivci chyběl jen krůček ke zlatému hattricku. Úspěšný reprezentant i otec, který přivedl k pétanque své syny a drží se s nimi na čele českého žebříčku. (Doma mají jednu místnost vyhrazenou jen na trofeje.) Trenér bývalé ženské reprezentace a v neposlední řadě aktuální šéf Sportovně technické komice (STK), který ročně najezdí kvůli pétanque asi 8000 kilometrů. Hraje s koulemi OBUT BI-POLE o rozměru 75 a váze 690 gramů.

Letos máš na kontě dva mistrovské tituly, nemrzí tě, že to nevyšlo i u trojic?
Samozřejmě, že mrzí, ale v tom je kouzlo pétanque, že nikdo nemá nic zadarmo. Každá obhajoba je těžší, než získaný titul. A v našem případě dvojnásobná. Česká špička je zhruba o šesti týmech, které mohou vyhrát, když se jim sejde více faktorů dohromady. Nám letos na MČR trojic některé tyto faktory z různých příčin zkrátka chyběly. Pro optimální výkon je potřeba mít čistou hlavu a také dobrý zdravotní stav, v tomto jsme měli štěstí v minulých letech, letos to úplně ideální nebylo.

Vzpomeneš si na svoje první mistrovské finále? Jaký byl tvůj první titul, kdy a kde?
Na svůj první titul se samozřejmě pamatuji velice dobře. Poděbrady 2004, MČR trojic, spoluhráči Jirka Ondryáš a Jean Mari. Samotné hraní a strávené chvíle po boku Jeana bylo skvělou školou. Finále bylo velice vyrovnané a napínavé, během hry jsme si s Jirkou ale všimli, že jsme mnohem vnitřně klidnější, než soupeř (Milan Hašek, Pavel Hnilica, Jarda a Pavel Vlkovi – pozn. redakce).
Tam jsem si uvědomil, že „hlava“ vyhrává a také prohrává vypjaté zápasy. Měli jsme z titulu ohromnou radost, těžko popsatelnou… Tento pocit bych ze srdce přál každému, kdo pilně trénuje, jezdí po turnajích a pétanque mnoho obětuje.

Většinou hraješ prvního. Jak to přišlo, že ve střeleckém klubu (Carreau) jsi plasérem?
Nebylo tomu tak vždy. Když jsme začínali v roce 1999, tak jsem hrál i střelce. Později jsem dostal nabídku k hraní s Jarmilou Růžičkovou a Mirkem Pešoutem, kde byly herní role předem rozdány – a můj post byl první koule. To mi zůstalo i později, když synové povyrostli. Na tréninku všichni střílí, plasování a první koule zvlášť, jsou velmi důležitou částí hry, u nás často nedoceněnou a podceňovanou. Jsou ovšem turnaje, třeba regionálky,kdy si s chutí pro změnu zastřílím.

Jak ses k pétanque vlastně dostal?
Na rodinné dovolené na Vysočině v roce 1998, kdy jsme si poprvé zkusili hru s rekreačními koulemi. Některé z nás to chytlo víc, chodili hrát v Brně i Slavkově, hledali nové přátele a hráče, později jsme zjistili, že existuje ČAPEK. Pamatuju si, že první, kdo nám dal informace, byl Vláďa Glaser z Ořechu. Následovalo založení klubu, první cesty do Francie, první homologované koule JB XXXX – které mám dodnes schovány – první turnaje, první boje, které mě vtáhly a pohltily.

Co bylo důležité pro to, aby se i z tvých synů stali excelentní hráči?
No excelentní hráči, snad se na mě kluci nebudou zlobit, ale všichni jsme tady u nás jen hráči. V jejich případě dobří, nebo snad velmi dobří hráči. Excelentní ne.
Od mala s námi jezdili na turnaje i tréninky a byli k tomu vedeni. Zpočátku s nimi nechtěl nikdo hrát, takže velký podíl na jejich vzestupu má Soňa, která s nimi trpělivě hrála a prohrávala v počátcích. Dnes se situace otočila a kluci berou pro změnu mámu mezi sebe na pár turnajích. Na zahradě jsme postavili hřiště, ale hlavně je to bavilo a sami chtěli, což bylo rozhodující. A potom díky zázemí, rodině a klubu měli možnost hrát a růst.

Jak se trénují ženy? Je to jen radou, intuicí, nebo máš pro ně i tréninkový zátěžový program?
Nemohu asi odpovědět nějak všeobecně. Zkušenosti mám jen s naším týmem děvčat, tedy Alicí, Romčou, Luckou a Hankou (Hančová, Vokrouhlíková, Venclová, Šrubařová – pozn. redakce), se kterými jsme byli na několika šampionátech. V našem případě jsem více koučem, než trenérem, tedy více ta rada a intuice. Holky mají nejvíce mezinárodních zkušeností z nás všech, takže čerpáme od sebe vzájemně. Je to trochu psychologie, trochu strategie a hodně servisu. Trénování, nebo spíš koučování, ženského týmu mě obohacuje i baví.

Jak vnímáš alkohol na turnajích? Jaké chování se ti případně nelíbí?
Nevadí mi alkohol na turnajích, vadí mi lidé, které se jím nechají ovládnout. Ale to není jen otázkou pétanque, to platí všeobecně. Nelíbí se mi podvody ve hře. Už jsem zažil leccos, od posouvání kolíčků na počítadle, přes domluvené zápasy až po změnu herního systému uprostřed turnaje. Zarazilo mě, že jsem se několikrát setkal i na mezinárodní scéně, že se nehraje vždy fair play. Všeobecně nemám rád šlendrián, závist a lidskou malost.

Jaké jsou tvé cíle jakožto šéfa STK?
Oslovit ke spolupráci nové tváře, schopné pétanque něco dát a schopné taky spolu komunikovat. Mimochodem komunikace a schopnost naslouchat druhým je vůbec problémem všeobecným v dnešní době. Dalšími cíly jsou revize a zdokonalení hracích řádů, systémů a zlepšení informovanosti.

 Jak vidíš vývoj pétanque do budoucna – v Česku i ve světě?
V Česku probíhá výměna generací. Po deseti letech přestává hrát „stará garda“. Až na drobné výjimky postupně mizí jména jako Hančovi, Fabíkovi, Březinovi, Glaserovi, Süssnerovi, Mužíkovi, Znamínko, Roubín, Řehoř, Růžičková, Láďa Ježek, Jarda Vlk, Míček, celá Staříč, Apec…. A objevují se nová jména. Dřív bylo méně turnajů a více lidí. Dnes se bude pétanque u nás i díky složité společenské situaci odehrávat čím dál víc na regionálních úrovních. Celá základna se bude potkávat zřejmě jen na několika turnajích. Na STK bude, aby tyto prestižní, významné turnaje byly kvalitně organizovány.
Ve světě bude i nadále trvat boj o zařazení pétanque mezi významnější sporty, zejména co se televize a popularity týče. A tím pádem také i přílivu financí. S tím budou muset přicházet i změny systému nebo pravidel. Po průlomu, že se na šampionátech hraje švýcarským systémem, přijdou i další změny. S cílem vše zrychlit a zprůhlednit.

Co o něm říkají synové a zároveň spoluhráči

Honza: „S tátou moc rád hraji, neboť vím, co od něj můžu očekávat. A to je u pétanque strašně důležité. Navíc je to takový ten pravý hráč, který podává ty nejlepší výkony ve chvílích, kdy jde o něco důležitého. Jakmile se dostane do takového toho „tranzu“, ve kterém existuje jen pétanque a nic jiného, je schopen nezkazit skoro žádnou kouli. Navíc táta je typem člověka, který hraje zásadně v duchu fair-play. Nepamatuji si na žádný okamžik, kdy by mě táta na hřišti doslova vytočil. Ale je expert na trefování představených koulí seshora, čímž nás ale nevytáčí, je to spíše úsměvné. Nejvypjatější chvilky jsou mimo hřiště, když už končí prezence a my bloudíme v autě a nevíme kam jet.“

Tomáš: „Je to vynikající placér, minimálně jeden ze dvou nejlepších v republice, ne-li nejlepší. A co víc, v rozhodujících momentech většinou i trefuje, přestože třeba celý turnaj nestřílel. Jesli mě někdy na hřišti rozčílil? Je to asi jako v každém týmu, když se daří, tak nejsou žádné problémy, když se ale nedaří, někdy se pochopitelně neshodneme, ale není to nic dramatického. Umíme to velice rychle přejít.“

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •