The Atlantic Trophy aneb Postříbřili jsme Londýn
Velká Británie rozhodně není zemí pétanque zaslíbenou a na turnaje se do ní běžně nesjíždějí špičkoví hráči z celé Evropy. Výjimkou byl The Atlantic Trophy, třídenní pétanque festival v londýnském Harrow, kam byly pozvány i dva týmy z Carreau Brno. Ty mohly změřit své síly s kvalitní anglickou špičkou, ale také s reprezentanty z Monaka, Dánska, Nizozemí, Rakouska, Maďarska, Walesu, Skotska nebo s hráči z Francie či Mauricia. Nakonec z toho byly dva stříbrné úspěchy. Vladimír Husák, Petr Jakubek a Pavel Hodboď skončili druzí v béčkovém turnaji trojic a v hlavním turnaji trojic skončili na stejné pozici Ivo, Tomáš a Jan Michálkovi.
Týmy ze všech koutů Evropy
Na EuroCupu či na turnaji Vars Cup se v Brně objevilo již několik hráčů z Ostrovů. Kromě Velšanů byli na Moravě několikrát i Skoti a také tři mladí hráči z Anglie, kteří nás na oplátku pozvali na turnaj do Londýna. Neváhali jsme, do turnaje předem přihlásili hned dva týmy a těšili se na novou zkušenost.
Už dlouhé měsíce dopředu jsme sledovali, jaké týmy do srdce Anglie dorazí a hned od začátku bylo zřejmé, že to bude turnaj kvalitně obsazený. Samozřejmě jej nelze srovnávat s pétanque podniky typu Millau, ale na naše středoevropské parametry šlo co do kvality o nadstandardní turnaj. Reprezentační hráče z Nizozemí, Dánska, Monaka či Belgie člověk přeci jen nepotkává na každém kroku. K tomu je třeba připočíst kvalitní britská základna, která nás mile překvapila tím, že téměř v každém týmu byl minimálně jeden střelec, který střílel přímo na kov a často zůstával.
Všechny peníze na prize money
Sobotní a nedělní turnaj, kterého jsme se zúčastnili, se konal na bouledromu klubu Harrow, který kromě šestnácti dobře udržovaných hřišť se třemi různými povrchy obsahoval i budovu s barem, posezením a snookrem. Celý turnaj vznikal v podstatě na koleně v sobotu ráno. S hlavním organizátorem, třiadvacetiletým Vincem Willsem, jsme do Harrow dorazili o půl deváté ráno a všechno se začalo teprve chystat. Týmy se postupně registrovaly až do desáté hodiny ranní a do té doby hráči vesele a bez stresu klábosili nad hrnkem anglického čaje nebo sváděli mezinárodní přátelské zápasy.
Poté proběhl ruční los do skupin po čtyřech. „Zahraniční týmy nasadíme na první místo, aby se zbytečně nevymlátily už ve skupinách, to nechceme,“ šéfoval losu vlastně jediný organizátor Wills a zbylé týmy nalosoval bez jakéhokoliv nasazování. Turnaj dále probíhal stylem, že kdo si kde najde hřiště, hraje, zbytek čeká, až se nějaké hřiště uvolní. Žádné velké trable si organizátoři nedělali ani s pauzou na obědy nebo s cenami pro vítěze. Kdo měl čas, zašel si do ne úplně blízkého fast foodu nebo do obchodu něco koupit, protože v ceně startovného nebylo vůbec nic. „Všechny peníze, co vybereme, jdou čistě na prize money pro první čtyři týmy v hlavním a doprovodném turnaji,“ řekl při zahájení Wills a nikdo vůbec nic nenamítal. Bylo zřejmé, že jde v Anglii o zaběhnutý systém.
Stříbrné Česko
Tým Husák-Jakubek-Hodboď sice první zápas vyhrál, ale poté dvakrát prohrál, nepostoupil a bojoval o vítězství v B-turnaji, kde výrazně zlepšil svoji hru a postoupil až do finále. V něm ale nestačil na francouzský tým. Za druhé místo nicméně dostal zpátky celé své startovné.
Náš tým nejprve porazil dva lehčí britské triplety, se kterými si následně povykládal o Česku. „Česko, to je Praha, nebo Bratislava?“ přemítal jeden ze soupeřů, zatímco druhý vzpomínal, jak v roce 1993 navštívil naše hlavní město. „Bylo to těsně po sametové revoluci a byl to skvělý čas a návštěvu. Ještě tam nebylo tolik turistů a Praha začala směřovat k Západu,“ vzpomínal. „V devadesátém třetím? To bylo dost nebezpečné, ne? Vždyť zuřila válka na Balkáně!“ přidal se do diskuze hráč z vedlejšího hřiště a my museli jejich představy trochu usměrnit.
V zápase o první místo ve skupině jsme se potkali s maďarskou reprezentací v čele s nám dobře známým Lászlem Nagym. Byl to zápas, kde se oba týmy předháněly snad o to, kdo udělá větší minelu. V půlce jsme však konečně zpřesnili hru a otočili zápas ve svůj prospěch. Říkali jsme si, že to byla trochu výhra k ničemu, neboť stejně jsme postupovali oba, jenže se ukázalo, že většina týmů na druhých příčkách musela jít do děravé KO 32, a tak jsme měli díky výhře volný postup do šestnácky a ve své pauze jsme mohli zhlédnout dechberoucí fotbalové utkání okresního přeboru. Upřímně, k anglickému fotbalu, na který jsme zvyklí z Premier League, to mělo daleko. Škoda.
Ve vyřazovacích bojích jsme nejprve narazili na ambiciózní tým tří mladých hráčů, kteří často hráli na čtyři střely a na hraně rizika. A neboť sem tam vyndali místo naší koule svou vlastní a my dělali na plase i střele minimum chyb, bylo z toho celkem jednoznačné vítězství. Osmička se již hrála na centrálním kurtu, kde nalevo od nás pálili jednu kouli za druhou Nizozemci a Monačani a napravo pro změnu Angličané. Skvělá atmosféra nás pohltila a předvedli jsme bezchybný výkon proti dvěma mladším anglickým hráčům, doplněným o staříka, který nám nádhernými a ladnými střelami nedal šanci ve Švédsku na EuroCupu.
10 liber na výhru Česka nad Monakem
V paralelně hraném zápase si Monačané překvapivě lehce poradili s Nizozemci, které porazili rychle 13:2, a my tušili, že v semifinále pro nás cesta turnajem končí. Na začátku dne nás někteří místní pasovali do role favoritů, ale my si říkali, že semifinále by bylo velký úspěch, neboť Nizozemci, Dáni a především Monačané předváděli opravdu skvělé výkony. „Musíte vyhrát, vsadil jsem deset liber na to, že Monačany porazíte,“ hecoval nás Dean Seville, další z řady reprezentantů na turnaji. Zasmáli jsme se a šli hrát.
Zápas probíhal již za umělého světla a my opět navázali na skvělé výkony. Během pěti náhozů jsme se dostali do vedení 12:0 a sami jsme tomu pomalu nevěřili. Do té doby usměvaví Monačané začali pokřikovat, hýbat se a tlačit se čím dál blíže ke košonu. Mimo psychologickou válku ale výrazně zlepšili svou hru a v každém náhozu stříleli, co se dalo. Většinou na carreau a v jednu chvíli nás od udělené šestky zachránila poslední koule, kterou jsem opřel o košon. 12:2. 12:4. 12:6. V tu chvíli už na facebooku, kde Vince Wills psal průběh utkání, proudila debata v plném proudu a většina očekávala drtivý obrat. Jenže v dalším náhozu se mi hned první koulí podařilo dát carreau, Monačané dvakrát minuli, poté dvakrát minuli košona a poslední kouli Tomáš nemilosrdně vykostil. Velké překvapení bylo na světě.
Finále? Vždyť už je pozdě!
V tu chvíli už v areálu příliš lidí nebylo. Na anglické poměry bylo na pétanque zřejmě zima a moc pozdě. To se potvrdilo ve chvíli, kdy za námi došli naši fináloví soupeři a zeptali se, zda finále neodpískáme a nerozdělíme si prize money. „Přijeli jsme do Londýna zahrát si kvalitní pétanque a užíváme si, že jsme se dostali až do finále, takže ho určitě chceme hrát,“ reagovali jsme rezolutně na poněkud podivnou žádost, která vygradovala dalším návrhem, zda si tedy nerozdělíme prize money a pak si zahrajeme to finále, aby se neřeklo. To už nám přišlo zcela ujeté, ale na druhou stranu nám to přidalo sebedůvěry, protože bylo vidět, že se nás soupeři lehce bojí. Přitom nešlo o žádná béčka. „Nick, proti kterému hrajete, obhajuje vítězství z minulého roku,“ zmínil se nám před zápasem Wills. Ani pro nás nebyl nikým neznámým, vždyť jsme ho ve Švédsku před měsícem dvakrát porazili v náročných a vyrovnaných zápasech.
Do utkání jsem vstoupili dobře, ale tentokrát jsme nedokázali zahrát tak bezchybně jako v předcházejících utkání. Byli jsme již ztuhlí a zkřehlí zimou a dělali jsme zbytečné chyby na plase i na střele. Soupeři navíc předvedli dobrý výkon a za stavu 11:11 jsme jim třemi zaházenými plasy nabídli snadnou cestu k celkovému vítězství. „Finále jsme vlastně hráli s Monakem. Po takovém zápase je strašně těžké plně se koncentrovat, ačkoli si to člověk tluče do hlavy při každém dalším náhozu,“ rozebírali jsme zpackané finále a zmítali se mezi pozitivními a negativními pocity. Nakonec jsme ale usoudili, že musíme být více než spokojeni, protože jsme předvedli skvělý výkon a dokráčeli až do finále, což jsme na začátku turnaje vůbec nečekali.
Turnaj dvojic – 64 týmů na 16 hřišť
V neděli se na stejném místě konal turnaj dvojic, kterých se přihlásilo 64. Hlavním organizátorem byl tentokrát anglický reprezentant Herve Bavazzano, který zvolil systém skupin na dvě výhry s hrou do jedenácti bodů, aby turnaj rychleji odsýpal. Hřišť bylo totiž stále pouze šestnáct a tak týmy musely často čekat na volný flek. Ve volném čase jsme tak například sledovali turnaj v kriketu, což bylo skvělé až na jednu věc, totiž že jsme za celou hodinu sledování nepochopili pravidla. Matoucí byl také fakt, že proti sobě hráli bílí a…bílí.
Petr, Pavel a Vladimír se turnaje nezúčastnili a dali přednost Londýnskému oku a výletní plavbě po Temži. Tomáš si zahrál s Ivem, ale konec jejich nadějím nastal už v KO 32, kdy jim porážku z předcházejícího dne oplatili Maďaři. Já si zahrál s Vincem Willsem a skončili jsme ve stejné fázi, kdy nás porazili dva vysocí hráči s podivným stylem, kdy se vždy zlomili v pase a koule pouštěli tak tři metry před sebou. Bohužel vždy zcela přesně ke košonu. Turnaj nakonec vyhrál samotný pan pořadatel Herve Bavazzano s Francouzem, když ve finále porazili mladé Nizozemce Toma van der Voorta a Joeyho van Doorna.
Střelecká soutěž na deset metrů
Součástí turnaje byla i střelecká soutěž, kdy si každý mohl zakoupit za jednu libru žeton, postavit se do kroužku a pokusit se na deset metrů trefit kouli. Ti, kterým se to povedlo, postupovali do dalšího kola a takto pokračovali až do chvíle, kdy zůstal samotný vítěz. Z prvního kola postoupila zhruba desítka hráčů, mezi nimiž nechyběl ani Tomáš. V druhém kole ovšem těsně minul a zdálo se, že jsou jeho šance na výhru ztraceny, jenže minuli i všichni ostatní a tak se kolo opakovalo. Ani tentokrát však neprobíhaly žádné střelecké žně, trefili se jen dva hráči, kteří byli vyhlášeni jako vítězové a kteří se rozdělili o čtyřicet vybraných liber. Celou soutěž navíc Herve Bavazzano zábavně moderoval.
Trochu jiný pétanque svět
V pondělí se konal ještě jeden turnaj, neboť v Anglii zrovna byly bankovní prázdniny. Toho jsme se ale již nezúčastnili, neboť zaprvé na Londýn padlo typické upršené počasí a zadruhé, což byla dost možná ještě důležitější okolnost, nám odlétalo letadlo zpátky do Prahy.
V Londýně jsme tedy zanechali výraznou stopu a seznámili se opět s novými a příjemnými hráči pétanque, kteří jej vnímají a hrají trochu odlišně než v naší české kotlině nebo třeba ve Francii. A v budoucnu snad budou na imaginární Atlantické trofeji napsána i nějaká česká jména.