Meaux – brie a pétanque
Čtyřicet minut vlakem z Paříže je městečko Meaux, ve kterém se vyrábí světoznámý sýr Brie de Meaux. První březnový víkend se tam konal premiérový ročník unikátního turnaje, kde v každém týmu nastoupil jeden špičkový francouzský hráč s hostem a s mentálně hendikepovaným sportovcem. Zvítězila trojice Quintais-Nevraumont-Menzeguel.
Ti, kteří byli na loňském Avokádu nebo Kulovém králi UBU v Úněticích, na ně pravděpodobně nikdy nezapomenou – David, Grégory, Denis a Christophe, reprezentace mentálně hendikepovaných Francouzů, vybraných federací FFSA a pozvaných sdružením Pétanque pro Vás. Tito čtyři a dalších 12 se letos sešli na stáži a dva dny bojovali o nominaci do francouzského národního týmu mentálně hendikepovaných. Komu se to nakonec podaří, ještě nevíme, ale o víkendovém turnaji tým Davida porazil ve čtvrtfinále Denise, ale v semifinále nestačil na tým Christopha, jenž byl střelcem v trojici Philippa Quintaise. Turnaje se zúčastnila i celá řada dalších špičkových hráčů jako například Eric Grandin nebo Jean-Pierre Lelong.
Dojmů z turnaje, kde vlastně vyhrál každý, je mnoho:
– neuvěřitelná ochota a trpělivost Philippa Quiataise, který se fotil s každým, kdo za ním přišel a každému se podepsal na plakát, tričko nebo ruku. Quintais je opravdový fenomén, který dává všanc své jméno každou svojí zahranou koulí na jakémkoliv turnaji
– maximální soustředění Christopha Menzeguela z týmu Quintaise. V semifinále a ve finále zkazil před zraky stovek diváků dohromady pouhé čtyři střely.
– originální slavnostní večer s vystoupením mladých artistů, jež trénuje místní cirkusový umělec. Mezi vystupujícími byli i mentálně hendikepovaní a předvedli různé dovednosti, jež „normálnímu“ člověku připadají snadné, ale oni je museli určitě pečlivě a dlouho nacvičovat. Součástí večera byl i ceremoniál přijetí nových členů bratrstva Brie de Meaux
– zápasy, ve kterých se utkali hluchoněmí, autisté a jinak postižení sportovci, pro které pétanque znamená mnohem více než jenom spojení s běžným životem.
Nejsilnějším zážitkem však bylo fotografování Carlose s velkým pohárem za čtvrté místo. Carlos je dvacetiletý kluk, který má celý zápas sklopenou hlavu a žije ve svém světě. Jakmile slyší „Allez Carlos!“ stoupne si do kroužku a vystřelí kouli, na kterou mu spoluhráč ukáže. Pro Carlose je vítězná každá koule, kterou hodí. Je mu jedno, zda skončí první, čtvrtý nebo šedesátý. Žije aktuálním momentem. A tím pro něj v daný okamžik byl zájem fotografů při vyhlášení vítězů. Carlos si nestěžuje na minulost a nedělá si hlavu s budoucností. Při pohledu na jeho radost jsem si uvědomil, kolik se od něj můžeme naučit.