Klišoidní fráze pétanquerů
Na pétanque turnajích se můžete potkat s hráči od Karibiku až po Vanuatu, od myslivců přes ošetřovatele goril až po právníky, hodináře či programátory a od batolete až po skutečné Metuzalémy. Vlastně by mě ani nikterak nepřekvapilo, kdyby mě jednoho dne vyzval na ranní partičku indián z dávno vybitého kmene, kosmonaut, který omylem vypadl z Mezinárodní vesmírné stanice, či kdyby mě jednou s kanárem vyklepl klučina, co se ještě bude houpat na pupeční šňůře. Jednoduše řečeno, pétanque je jedním velkým tavícím kotlem, ve kterém se mísí lidé všeho druhu. Proto je až s podivem, že zde existuje jedna věc, pominu-li samotnou lásku k pétanque, která je vlastní úplně všem. A to všem znamená…všem. Bez výjimky. Řeč je o klišoidních frázích, které za svou hráčskou kariéru jistě pronesl každý z vás. Nejednou…
Kdybych byl tvůrcem virálních videí, natočil bych nový díl módních a úspěšných Debilních keců (viz. http://www.youtube.com/watch?v=ZgmH7NgITSQ), ale neboť mé herecké výkony jsou asi tak stejně marné jako má snaha nahodit košonek na předem vybrané místo, zvolil jsem radši postup pomocí písmen a sestavil desatero nejdebilnějších keců pétanquistů. A neberte si to osobně, já sám jsem jistě pronesl všechny z nich!
1. „Máme bod, aspoň to už nebude kanár!“
Jde o frázi, kterou s oblibou používají začátečníci a sváteční hráči ve chvíli, kdy nastupují proti hráčům ověnčeným desítkami medailí z mistrovství České republiky, Evropy, světa a kdo ví čeho ještě. Do zápasu nastupují s jasnou strategií, a to udělat aspoň jeden bod a odkanářit, aby jednou v klidu mohli zemřít s hřejivým pocitem na prsou. Jenže on bod k bodu sedá a ze snahy odkanářit se stává litý boj o obrat tisíciletí. Ostatní turnajoví favorité se v tu chvíli jako supi větřící zdechlinu nenápadně přibližují k danému hřišti a vychutnávají si pohled na tápající zkušené hráči, kterým bylo hned při vyslovení oné fráze jasné, že od té chvíle to půjde do kopru. A když pak vskutku prohrají, což se stává s železnou pravidelností, ostatní favorité za nimi chodí a soustrastně s nimi prohazují pár slov, ale ať už by citovali Masaryka nebo recitovali Máj, stejně je v tom vždycky slyšet „Ha, o soupeře méně!“
2. „To nejde netrefit!“
Soupeř nalepí kouli na košonek a váš tým vás pasuje do role spasitele, který přichází, aby tu šeredně dobrou kouli vystřelil, rozprášil, rozcupoval…no aby ji dal prostě pryč. Vy jdete ke kroužku, otočíte se, plivnete si do dlaní, naštelujete se do svého střeleckého postoje a zaměříte cíl. Někdy se vám zdá, že ta koule je na míle daleko, stojí uprostřed bezbřehé pouště a máte pocit, že byste se netrefili, ani kdyby tam byl místo koule horkovzdušný balón. Ale nyní míříte a všechno se přímo sbíhá k oné kouli. Stojí na mírném kopečku, před ní je rozprostřen jemný píseček, vítr vane správným směrem a daleko široko se vám v zorném poli nikdo nehýbe. To prostě nejde netrefit. Víte, že i kdyby jste se postavili jen na jednu nohu, otočili se třikrát kolem své osy a ještě zavřeli oči, stejně se trefíte a dost možná přímo na káčko. A tak hodíte, plni jistoty a očekávání burácejícího aplausu a mexické vlny…a sledujete, jak vaše koule mizí pod hladinou přilehlé zámecké fontány!
3. „My máme jen tři výhry a malého bucholze, tak rozhodně nemůžeme postoupit…“
Je dohráno poslední kolo švýcara a hráči se při potkání nikdy nezapomenou zeptat, jak na tom vzájemně jsou. No a někteří nahodí ztrápený výraz, sklopí oči či sepnou ruce k nebesům a pronesou, že se radši ani nemáš ptát. Prý vyhráli jen tři zápasy z pěti a měli samé tragedy, takže bucholz mají nanejvýš tak mínus 6 a i to je možná příliš. Teprve až při podrobnějším výslechu, kdy jim je pomalu potřeba zasvítit lampičkou do očí, z nich vyleze, že prohráli až poslední dva zápasy, a to ještě s Quintaisem a Dylanem, a že bucholz tedy mají vlastně nejlepší ze všech. A vy, co je původně chlácholíte, zatímco si pohráváte s myšlenkou na vlastní postup, skončíte na sedmnáctém místě, a to ještě kvůli úplně poslednímu kritériu (ne)postupu, kterým je barva dresu…
4. „To bylo snad skrz!“
Střelec vchází do kruhu a chystá se na střelu. Zamíří, hodí a tělo mu zaplaví dobrý pocit. Tuší, ví, že koule letí přesně tak, jak plánoval, že jí dodal přesně tu zpětnou rotaci konečky prstů, jak zamýšlel, že má dobrý směr i výšku. Sleduje, jak letí, a těší se, až se kov zakousne do kovu, ozve se libý zvuk nárazu a jeho koule se napasuje na místo koule soupeře. Všechno běží tak jak má, čas se jakoby na chvíli zastaví, všichni se zatajeným dechem sledují, jak celý hod dopadne. Lidé v oknech pomalu začínají vyvěšovat vlajky, vojáci chystají děla ke slavnostní palbě a k nebi už letí první rachejtle, aby se na počest fascinujícího káčka oblohou rozletěl pestrobarevný ohňostroj. Jenže místo očekávaného zvuku tříštění oceli se ozve jen tupý dopad, kdy se koule dotkne štěrku těsně za stříleným objektem a odkutálí se na věčné časy kamsi do outu. V tu chvíli všichni zklamaně vydechnou a otočí se s nezájmem zase zády, zatímco střelec stále stojí v kruhu, nevěřícně si v hlavě celý hod ještě jednou promítá, a pak na svoji obranu pronese jen „To nebylo možný, vždyť to bylo skrz!“
5. Mrtvá!
Znáte ten moment. Máte poslední kouli a potřebujete ji mistrně opřít o kouli soupeře, abyste zamezili udělení šestky. Jenže vyšší síly tomu chtějí a vy přesně trefujete nějaký kámen, kvůli kterému vaše koule odskakuje úplně mimo směr a co je horší, tak i mimo vymezené hřiště. V tu chvíli víte, že je po zápase a nejraději byste se zahrabali dva metry pod hřiště. Jenže soupeř vašeho ztrapnění a zoufalství zřejmě nemá dost. To, že koule jasně přejela vymezenou lajnu, je spolu s Velkou čínskou zdí to jediné, co je vidět z vesmíru, ale on přesto vyřkne „Mrtvá!“, kdyby náhodou někdo v okruhu dvou kilometrů nezaregistroval, jaký jste dřevák!
6. To nemusíš zašlapávat, já to hodím úplně jinam…
Tragické to prohlášení. Stojíte v kroužku a chystáte se na hod. Celý ho už máte v hlavě krásně namyšlený, když v tom do hřiště vskakuje váš spoluhráč a ptá se vás, jestli vám nemá zašlápnout tady tu díru, kterou vytvořila soupeřova koule. Vy jen mávnete rukou a řeknete, že vůbec, že to je jen zdržování, protože ta díra je přeci úplně mimo směr i délku a proč byste to tam proboha házeli.. Pak tedy opět zaměříte své vybrané done a sebejistě odhodíte kouli. Jenže ve chvíli, kdy se koule odlepuje ode dlaně, jako by vám někdo trhnul rukou a koule najednou letí přímo na to neupravené místo. V duchu se ještě utěšujete, že to nebude tak drastická chyba, že dobré done se až moc přeceňuje a že kouli ta nerovnost vlastně ani nijak neovlivní, ale opak je pravdou. Koule se při dopadu do díry zachová, jako by právě spadla do kráteru, který zde vyhloubil dinosaury likvidující meteorit, a odskakuje pod tak nepravděpodobným úhlem, že před ní musí na poslední chvíli uhýbat i náhodní kolemjdoucí, kteří se do té doby kochali tou klidnou francouzskou hrou.
7. Hraj, jako by tam ta koule vepředu nebyla…
Tragické to prohlášení číslo dvě. Soupeř, který dříve očividně hrával curling, nahodí center-guard (kouli cca. jeden metr před košonek přesně v jeho směru) a na vás teď je, abyste se dostal ke košonku blíže. Zdánlivě banální úkol, který lze zvládnou levou zadní. Nebo pravou přední? Najednou stojíte v kroužku a zaboha se nemůžete rozhodnout, jestli je lepší hrát na jistotku zleva, nebo zprava. Nakonec se přeci jen pro jednu stranu rozhodnete, ale už jste tak vystresovaný, že si nasadíte dobrý metr do strany a koule vám odskočí až do zámezí. Spoluhráč vytuší vaši rozpolcenost a se snahou vám (a potažmo i sobě, vždyť jste tým) pomoci na vás zavolá, ať hrajete, jako by tam ta koule vepředu nebyla. Ona beztak odskočí trochu doleva nebo doprava, vyhne se jí a budeme lepit na košonu, říká si v hlavě rádce a sleduje, jak se neomylně zastavujete přímo o tu proklatou představenou kouli. A za blbce jste oba…
8. Jaký chceš kolíček?
Hrajete prestižní turnaj, kde jde o body, poháry, astronomické jackpoty a doživotní renty, a tak si celkem pohráváte s myšlenkou, že by bylo dobré dosáhnout na nějaký pěkný výsledek. Jenže časový limit je neúprosný. Hraje se padesát minut a jeden nához a vám prvních deset minut trvá, než se vůbec probijete k vývěsní tabuli a zjistíte, kde hrajete. Dalších deset minut putujete rozlehlým parkem a marně se snažíte najít svůj kus placu. Na místě zjišťujete, že soupeři ještě nedorazili a dalších deset minut vám zabere, než seženete někoho, kdo mluví maďarsky, aby vaše uherské soupeře vyhlásil. Dalších deset minut trvá, než se soupeři probudí ze siesty a dorazí na hřiště. Zbývá vám tak deset minut na hru, takže rychle nahazujete a odházíte koule. Ku vzteku a marnotratnosti získává bod soupeř. A teď to přichází. Jeden soupeř volá na druhého přes celou délku hřiště a ptá se, jestli má vybrat spíš žlutý, nebo červený kolíček. Chvíli preferují žlutý, protože vítězové přeci nosí žlutý trikot, ale pak se zase zamyslí a preference začne sbírat kolíček červený, protože oni jsou přece Maďaři a červenou mají na vlajce. Jenže počkat, vždyť hrají ve žlutých kšiltovkách, špekulují. No ale zas na těch žlutých kšiltovkách mají jména vyšitá červenou barvou. Jenže ten červený kolíček má nějakou divnou barvu, je to spíš cihlová. Žlutý je ale zase nějak z boku naprasklý a sjíždí po počítadle. Se slavnostní salvou si nakonec vybírají kolíček červený a vy se těšíte, že předvedete bleskový obrat zápasu, ale pak vám dojde, že ta slavnostní salva je ohlášení konce časového limitu!
9. Z jaké ruky?
Týmy se společně sejdou na svém hřišti, podají si pozdravy, vymění si ruce a může se jít na hru samotnou. Teda poté, co se vylosuje, kdo začne. „Kdo je kapitánem?“ zeptá se jeden z hráčů a naivně čeká, že se mu přihlásí jeden z hráčů druhého týmu, společně provedou los a bude vymalováno. Jenže tři protihráči se dívají jeden po druhém a čekají, kdo na sebe vezme ono kapitánské břemeno. Hráč č.1 předpokládá, že kapitánem je hráč č.2, protože je nejzkušenější. Ten ale za kapitána považuje hráče č.3, který platí za všeobecnou autoritu. Jenže ten si myslí, že kapitánem je hráč č.1, neboť je na startovní listině napsaný na prvním místě. A to je ještě štěstí, že nikdo z nich nevlastní jachtu a ani se nejmenuje Kapitán. Nakonec se přeci jen jeden z nich chopí iniciativy a předstoupí před kapitána druhého týmu. „Máš minci?“ zeptá se jeden druhého a když prošacují veškeré kapsy, zjistí, že jediným kovem, který mají momentálně k dispozici, je magnet na zvedání koulí. A s tím se, považte, špatně tipuje panna, nebo orel. Jeden z hráčů tak dá své paže za záda a pobídne toho druhého, aby si zvolil jednu z nich. „Levá,“ řekne zdánlivě jednoznačnou odpověď dotyčný, jenže ten druhý je náhle zmatený. „Levou z mého pohledu, nebo z tvého?“ ujišťuje se tedy. „No prostě levou!“ nechápe ten druhý a tak to nakonec ten první vzdá a nechá je los radši vyhrát, aby se vůbec dostali k zápasu.
10. Ta si ještě zahraje…
Poslední z klišoidních frází se pronese ve chvíli, kdy někomu koule zůstane v ruce a dopadne jen pár metrů před hráče nebo naopak chytne nějakou nechtěnou rotaci, rozjede se a skončí daleko za košonkem. „Ta si ještě zahraje…“ chlácholí ho spoluhráči, i když sami často vědí, že ona koule je dobrá leda tak pro nic. O to větší je pak ovšem radost, když soupeřům střelec mine nějakou kouli u košonku a jeho střela se zastaví až u lajny právě o tu naprosto zahozenou kouli. Situace na hřišti se pro daný tým sice vůbec nijak nezměnila, ale dotyční hráči mají naprostou radost, že jejich předpověď se naplnila a že si ta koule opravdu ještě zahrála.