Stodolní Beaujolais!
Když mi před rokem volal Pavel Hejl starší, jestli bychom přijeli na Beaujolais, musel jsem se mu omluvit. Ale požádal jsem ho, ať mě ze seznamu neškrtá. Slovo dodržel a letos – třetí čtvrtek v listopadu – mi zazvonil telefon…
„Nemusíte spěchat, abyste tu byli něco po deváté,“ dával mi instrukce. Přijeli jsme sice po deváté, ale trochu déle po deváté. Zaspali jsme. Byli jsme devátým týmem, a protože nekompletní, dostali jsme i třetího: Petra Stokláska. Tím se uzavřela startovní listina a číše s mladým francouzským vínem mohly jít vzhůru.
Letošní ročník je poněkud ovocnější a plnější, ale úroda byla slabá. Beaujolais bylo těžké sehnat…
Na dvou hřištích „Hejlodromu“ se měřily síly ve čtyř a pětičlenné skupině. Rozehřátá kamna a přátelská atmosféra se postaraly o to, že prostoje v pětičlenné skupině byly na snesitelné úrovni. Dokonce došlo i na překvapení: na vrata zaklepal legendární českotřebovský Johny.
Byli i zahraniční hosté – ze Žyvce. A protože jsme s manželi Sližovými a Markem seděli u stolu, vysvětlili jsme si i základní česko-polská slovíčka. Například, že jméno jejich psa Sopel znamená v češtině rampouch a že sliz se polsky řekne sluz…
Příjemné také bylo sledovat vedle rozhajcovaného pecku čtyřhru v Praze. Kdo by to byl řekl, Berdych a Štěpánek nakonec vyhráli, i když zprvu to s nimi vypadalo stejně jako s námi, když jsme hráli proti Huďovi.
Nevím proč, ale všichni na nás pokukovali, že hrajeme zrovna s Petrem. Asi chtěl s prezidentem hrát kdekdo a jen nám se z nějakého důvodu dostalo téhle výsady. Každopádně se ukázalo, že to pro nás bylo dobře. Nikdo jiný nám dosud tak neosvětlil taktiku hry zvané pétanque. Nikdy jsme nedokázali tak bravurně „odstínit“ soupeře. A navíc jsme to odpoledne do našeho manželského týmu (dosud jsme byli zvyklí hrát jen s vlastními dětmi) získali neomylného střelce.
Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Ze skupiny jsme postoupili z prvního místa a v semifinále jsme rychle zdolali rozhádaný slavkovský tým. Pak jsme ale trochu vychladli čekáním na finále. Petra dokonce ukrutně rozbolela hlava. A proti nám se měli postavit – Sližovi!
Půlnoc na krku a stav 12:12. Přitom už oba týmy mohly finále jednou ukončit. Ve změti koulí nám ve vypjaté chvíli selhával úsudek, ale nakonec jsem se rozhodl, že přistrčím Marianinu kouli blíže prasátku. Povedlo se a Andrzejovi se poslední koulí naopak nepovedlo tu přisunutou vystřelit…
Teď už jen abychom vyhráli ten Davis Cup, přál jsem si. Pif sice tvrdil, že poslední bod musí udělat Berdych, ale já si myslel spíše na mně milejšího karvinského rodáka Štěpánka. Dopadlo to!
Než jsem začal psát tento poslední článek letošní sezony, objevil jsem na Facebooku vzkaz od Wioly: Bravo Czesi! Puchar Davisa Wasz.
Otvíráme na oslavu Beaujolais ze slatinské stodoly a jen doufám, že nás Pavel nevyškrtne ze seznamu a příští rok zase zavolá…
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •