Zkuste si se mnou vzpomenout, kolik lidských povolání má koncovku -er.

Montér, manažer, konstruktér, šofér… Zpravidla jsou to povolání, která do češtiny přešla z francouzštiny (případně z angličtiny). Jistě bychom společně přišli na mnoho dalších. Podobné je to i ve sportu: boxer, stoper, sprinter…

V případě pétanque (který je ve francouzštině rodu ženského – la pétanque)  ale pořád tak trochu tápeme, jak tento sport v češtině ohýbat (skloňovat). Dokonce ani nevíme, jak mluvit, netobože  jak psát, o lidech, kteří pétanque hrají.

Každý z nás se asi už několikrát v životě prohlásil za pétanquistu – jako kdyby byl příslušníkem nějakého hnutí či politického směru: anarchista, komunista…

Říkáme si někdy pétanquisti podle vzoru hokejisti, fotbalisti… Ale je to správně? Možná. A jestli ne, možná jednou bude. Ale možná to jednou bude úplně jinak. Ještě pořád jsme v čase mimo kodifikaci, v čase „možná“, v čase, kdy si můžeme vybrat.

Čeština přejímá a absorbuje cizí výrazy pomalu. Zvláště u těch nesklonných to trvá dlouho. (Vždyť ČAPEK letos slaví teprve osmnáctiny….)

V souvislosti s tím mi vždy vyplyne na mysl vzpomínka ze Saint-Tropez, kde jsme na tom nejpétanquovějším plácku  – náměstí s kavárnou a platany – hráli pétanque s jedním profesorem. Když mu jeden z nás, tehdejší student francouzštiny, o sobě řekl, že je taky pétanqiusta, pan profesor se zamračil, zvedl prst a důrazně (ale s laskavostí) řekl zpod slamáku: „Pétanqueur!“  Čti: [petɑ̃kör].

Tato jeho oprava mi dodnes zní v uších. Neznám žádného šoféristu, manažeristu,  konstruktéristu, ale ani boxeristu nebo stoperistu. Možná je to rouhačství, ale co kdybychom se, stejně jako Francouzi, stali pétanquery? Přinejmenším bychom se aspoň v okolí Avignonu, Cannes či Hyères domluvili…